V dobách zlaté horečky pronikali na Západ nejen pionýři, dobrodruzi, bandité a desperáti, ale i novináři. Média z celé Evropy měla pochopitelně zájem na přítomnosti svého informačního zdroje přímo při dobývání Nového světa.
V již kultovním westernu o příbězích indiánského náčelníka Vinnetoua, který v roce 1963 natočil na motivy románů německého spisovatele Karla Maye režisér Harald Reinl, se diváci setkávají s anglickým reportérem Tuff-Tuffem. Chris Howland, který ve filmu ztvárnil roli zmíněného novináře, má za úkol zdokumentovat život indiánů pro čtenáře z Britských ostrovů.
Ačkoliv se na divokém západě teprve rozkoukává, ke svému povolání reportéra a fotografa přistupuje s nesmírnou vážností. Svým vystupováním, způsobem vyjadřování i vizáží se od ostatních postav zcela odlišuje, Angličan se v něm nezapře. Naivní a zkreslená představa o fungování divočiny naráží na krutou realitu, což v jeho podání působí poněkud komicky. Pro tvůrce oblíbených „májovek“ zcela charakteristický prvek – zařazení dílčích vedlejších postav, které nesouvisí s hlavní dějovou linií a zároveň do snímku vnášejí humorný element.
Nepolapitelní indiáni
Pohledem fotografické techniky v tehdejší době bylo takřka nemožné pořídit akční pozitiv, který by zachycoval rudé bojovníky na válečné stezce. Možnosti reportérů podávajících zpravodajství z terénu byly obecně více než omezené. Přenosný fotoaparát, který byl neodmyslitelnou součástí Tuff Tuffovy výbavy, sloužil především k výrobě fotografií, jejichž vytvoření předcházela statická kompozice. Indián se vám ale jen stěží naaranžuje do pozice, která je z vašeho pohledu ideální, a to nejen z důvodu jazykové bariéry. O snaze dodržet zásady zlatého řezu ani nemluvě.
Po několika nezdařilých pokusech o navázání komunikace s původními obyvateli k tomuto zjištění dospěl i zpravodaj anglického vydavatele. Britská redakce však stále netrpělivě očekávala exkluzivní zpravodajství. Tuff Tuff se nakonec pod tíhou tlaku na dodání fotodokumentace uchýlil k zaslání materiálu, který vzešel ze smyšleného setkání s jedním z náčelníků. Pod indiánskou čelenkou a ve velice důvěryhodném převleku se totiž skrýval on sám.
Bylo by jednoduché tento nezpochybnitelný přečin proti novinářské etice a všem psaným i nepsaným pravidlům odsoudit. Filmové popularizování událostí podobného ražení je jednou z příčin, proč lidé ztrácejí nebo již dávno ztratili důvěru v žurnalistiku. Tou největší však zůstávají samotní novináři, kteří svým chováním zavdali podnět k sepsání podobných scénářů. V této souvislosti by mohlo mnohým přijít na mysl známé úsloví o světě, který chce být klamán. Ale platí to ještě?